Sebereflexe jako nezbytný předpoklad zdokonalování

Sportovní kariéra je běh na dlouhou trať!

Již v útlém věku je ale důležité probouzet v dětech zdravou sebereflexi – tedy schopnost uvědomit si „vlastní já“ (jaký/á jsem) v konfrontaci s naším „vysněným já“ (jaký bych chtěl/a být). Jednoduše si to můžeme ukázat na příkladu naučených úderů. Video analýza je v dnešní době celkem běžnou záležitostí a je to právě jeden ze způsobů zvýšení hráčovy sebereflexe v oblasti techniky. Když se hráč vidí na videu, poznává sám sebe a je schopen zhodnotit, zda se provedený úder shoduje s představami toho, jak by měl daný úder vypadat. Dokáže odhalit místa, která je potřeba zlepšit a zapracovat na nich, aby byl provedený úder ještě blíž tomu vysněnému. Podobně může docházet k rozvoji v taktické, fyzické i psychické oblasti.

Jak na to? Základem každého sebepoznání (poznání sebe sama, které je nutným předpokladem pro schopnost konfrontace s „vysněným já“) je pozorování sebe sama a zpětná vazba od okolí. Alespoň zpočátku je tedy nutné aktivní zapojení trenéra, popřípadě rodičů. (Přitom ale pozor na averzi, která může u dětí směrem ke spolupráci rodičů v tomto ohledu vzniknout. Pokud něco takového pozorujete, raději se držte role rodiče a ponechte tenisový rozvoj na trenérovi.). Každý sportovní výkon je vlastně skládačkou čtyř základních komponentů – techniky, taktiky, fyzické kondice a psychiky, a proto je nezbytné čas od času reflektovat (uvědomovat si posun) na každou z těchto oblastí. Přihlížet samozřejmě musíme věku hráče. U malých dětí dbáme především na jejich pohybový rozvoj a postupně přidáváme technické, taktické a psychické dovednosti. S růstem výkonnosti roste i potřeba psychické odolnosti, která je úzce spjata s úspěchy v pozdějším věku. Děti můžeme zapojit do mentálního tréninku zhruba od 11. roku života (podle individuální vyspělosti). Dochází při něm právě ke zvyšování již zmíněné sebereflexe, která se jim bude hodit nejen v tenisovém prostředí ale i ve škole či v osobním životě. Začnou si lépe uvědomovat své myšlení, prožívání i chování a budou schopny individuální sebekontroly (kontroly vlastního psychického rozpoložení, které se odráží v chování a výkonu jako takovém). Hráči se naučí pracovat sami se sebou a jejich motivace i radost z vlastních výkonů poroste.

V praxi se často setkávám s hráči a hráčkami, jejichž sebereflexe není dobrá. U dětí se to samozřejmě dá pochopit, všechno chce čas a objektivně hodnotit vlastní schopnosti není úplně jednoduché. Tu a tam se ale takové případy objeví i u starších hráčů či hráček (od 15 let) a to je signál pro intenzivnější práci. Zdravá sebereflexe je totiž nezbytným krokem výkonnostního růstu. Pokud se hráč nezamýšlí nad tím, jak hraje a jak by hrát chtěl, nemá žádné cíle a chodí na trénink jen pro dobrý pocit z pohybu, můžeme ho charakterizovat jako rekreačního hráče (což je v naprostém pořádku, pokud je s tím sám spokojen). Pokud se ale bavíme o výkonnostních nebo snad vrcholových hráčích, jistá míra sebereflexe je naprosto nezbytná. Tenis je poměrně složitá hra, která vyžaduje určitou dávku inteligence a pokud hráč nezapojuje v tréninkovém procesu vlastní hlavu, těžko toho bude schopen v zápase, kde mu nikdo nepomůže, kde se bude řídit sám podle sebe. Zdravá sebereflexe tedy vede hráče k tomu, aby zapojili hlavu, a zároveň zvyšuje jejich chuť do tréninku. Cítí totiž větší kontrolu nad sebou samými. A řekněte sami, kdo by se nechtěl vědomě zlepšovat a sledovat svůj výkonnostní růst? Pozorovat růst vlastního sebevědomí a radovat se ze změn, ke kterým došlo právě díky nám samým? Zaručeně každý hráč či hráčka s velkou vnitřní motivací (láskou k tenisu). A ten komu vnitřní motivace chybí, by měl raději přemýšlet o něčem, co ho bude opravdu bavit.

Leave A Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.